Obec Liboměřice - historie

Prokazatelně prvními usídlenými obyvateli Železných hor byli Keltové. Systematické osidlovaní tohoto území začalo od konce raného středověku, procesem zvaným vnitřní kolonizace.

Benediktýnský klášter ve Vilémově, založený kolem roku 1121 přivedl kolonisty do centrální části Železných hor. Osidlování v 13. století směřovalo do vyšších poloh, zakládáním sídel typu lesních návesních vsí. V roce 1329 v místní kolonizaci postupuje místní správa hradu Lichnice a předpokládá se vznik návesní vsi Liboměřice.

Při dělení zboží Ohebského r. 1564 mezi syny Zikmunda Robmhápa ze Suché, Václava a Albrechta je Samařov zmiňován jménem Zamarov a Nové Lhotice jako Německé Lhotice, později jako Lhota Německá. První zmínky o Samařově pocházejí z roku 1567, Nových Lhoticích z r. 1329 a Pohořalce z r. 1739. Do roku 1583, kdy byly Liboměřice prodány Václavem Robmhapem, jsou součástí panství Sečského. Pozdější majitel panství Jan Záruba prodal Liboměřice roku 1628 Františku de Couriers. Od této doby patří obec k panství Nasavrckému.

V prvním pokusu o sečtení obyvatel Čech "Soupis poddaných podle víry z roku 1651" se píše, že v obci žilo 48 lidí. Do vydání Tolerančního patentu v roce 1781 se tu v Medunově stodole tajně konaly evangelické bohoslužby. V roce 1833 bylo v Liboměřicích 144 obyvatel a stejně popisných čísel, na Pohořalce žilo 40 obyvatel.

V době poddanství byly Liboměřice sídlem rychty, po roce 1848 patřily k politické obci Licibořice. Obce náležela také k újezdu bojanskému a s ním klášteru Vilémovskému. Mezi Liboměřicemi a Křižanovicemi byl založen v roce 1864 evangelický hřbitov, ale pohřbívalo se tam jen do roku 1871. Protože všechny hřbitovy musely být obezděny, nový evangelický hřbitov byl udělán v Hradišti. Roku 1897 hořelo v Liboměřicích u Medunu čp. 17, velkou zásluhu při hašení požáru měli Licibořičtí hasiči (v té době měli jediný v okolí hasičskou stříkačku).

Z roku 1900 jsou první písemné zmínky o místním sboru dobrovolných hasičů.

Rozlehlá obce Licibořická byla rozdělena usnesením zemského výboru v Praze ze dne 15. února 1910 ve čtyři samostatné politické obce: Licibořice, Deblov, Křižanovice, Liboměřice. V roce 1927 vyhořela část Liboměřic - Fajmonovi, Novákovi, Korečkovi a Kubantovi.

V dobách komunismu byly Liboměřice střediskovou obcí, k 1.1. 1971 měla obec 558 obyvatel. Budova obecního úřadu, hasičské zbrojnice a hospoda s obchodem byly postaveny v 70. letech. Rybník na návsi byl vybagrován v r. 1977. V roce 1990 tady žilo 466 lidí, pak se obce Licibořice (224 obyvatel) a Křižanovice (113 obyvatel) osamostatnily. Po oddělení v Liboměřicích v roce 1991 bylo 143 lidí.

Po roce 1990 pokračuje vývoj obce, vybudováním sportovního hřiště, dvou obecních bytů, nové zděné čekárny, opravou chodníků a opravou osvětlení. Na výstavbu dvou zvoňiček přispěl Mikroregion "Centrum Železných hor" a obchvat (biokoridor) okolo Liboměřic byl budován za přispění Evropské Unie. V roce 2000 měla obec 97 obyvatel, v r. 2010 tu bylo 146 obyvatel. V květnu 2014 byla udělána nová cesta k rybníku u kravína.